Dcera Vlka - Blýská se na lepší časy

„Víš co, ty štěně?“ Jeho úsměv mě vyvedl z míry, byl vítězoslavný, potěšený. Mimoděk jsem o krok ucouvla, vůbec se mi to nelíbilo, radši bych to už měla za sebou.
„Půjdeš to říct Pánovi sama... On si rozhodne co s tebou udělá.“ Nestihla jsem ani zamítavě zakroutit hlavou, když mě drapl za loket a nekompromisně se mnou namířil ke dveřím.
„Že mě to nenapadlo dřív!“ mumlal si pro sebe a já se děsila stále víc.
K Voldemortovi? Nasucho jsem polkla. Abych mu řekla, že sem úkol naprosto podělala a to kvůl i nějakýmu mudlovskýmu dítěti? Teď mě, mírně řečeno, zachvátila panika.

Cestu jsem ani moc nevnímala, všechny ty chodby tady mi přišly stejný. Šedivý, dlouhý a pustý. Teda až na ty pochodně po stranách, mou maličkost a tu lidskou příšeru vedle mě.
Po očku jsem se otočila na svého trýznitele a přejela ho pohledem. Vysoký, silný, docela hezký a... moment, roztěkaný. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Ani si nevšiml, když moje ruka vylítla směrem k jeho ramenu a potom hned ke spánku. Neměls podceňovat oběť zahnanou do kouta.

Netrvalo to dlouho a opustila jsem sídlo i okolí těch věčně nenažraných Barakůd. Zdravá, celá a vcelku spokojená.

Ale jen co jsem vkročila za hranici pozemků, uhodilo mě do očí, kde to jsem. To jsem, popravdě, nečekala. Stála jsem až po kotníky v blátě, všude bylo depresivní šero, z kterého se valila voda. A že by bylo zrovna teplo, to se nedalo říct. Navíc mě zarazilo to, co jsem uviděla na ceduli přede mnou. Growen .. to je ale přeci Sion.
Tak Pán Zla má pod palcem minimálně jednu čtvrtinu Sionu? Lidi, kteří nemusej používat kouzla k tomu, aby čaroděje připravili o život? Lidí, kteří nenávidí všechno živý? S povzdechem jsem si prohrábla vlasy. Tak to jsi, Harry Pottere, slabě řečeno v loji. A i ten slavnej Řád a Ministerstvo. - Moment, já tady lituju Pottera a ostatní?
S popuzeným odfrknutím jsem se vydala pryč. Rychle a tiše jako pára nad hrncem.

Krok co krok jsem se bořila do bláta a momentálně, naprosto promočená, jsem musela vypadat jako ta dívčina z mudlovskýho hororu Kruh. Že bych se dala na hereckou dráhu? Ušetřili by za make-up. S mírným úsměvem se mi podaří dostat k jednomu z domů, u kterých jsem cejtila magickou ochranu. Krowen 13, jinak zvaná Krkavčí brána. Znovu tě zdravím, mé staré útočiště. Kdyby tak věděli, že jsem tě připojila na letaxovou síť pro lepší obchodní podmínky, asi by mě zaškrtili.
Mosazná klika mě zastudí v ruce, ještě jednou se otočim a kývnu Sionu na rozloučenou. Tak Londýne, přijmi mě s otevřenou náručí.
„Dům Eliota Kornbleeda!“ Při poslední slabice mi zmizí černá místnost připomínající pokoj na ubytovně, až na to vybavení, jen čtyři holé stěny a krb; a vše zalijou zelené plameny. Ulehčeně zavřu oči a vkročim na koberec. Čistý, červený a příjemně huňatý. I dům, do kterého vkročím ani zdaleka nepřipomíná Sion. Je to tu teplé a útulné. Prostě domov. Ne několik holých stěn, ale fotky nad krbem, koberec a konferenční stolek se dvěma křesly. Letní sídlo Kornbleedů. Žehnám ti Chors za to, že je zima. Stále s úsměvem si to namířim do jednoho z křesel, velký, měkoučký a vyhřátý krbem. Slastně si pomlasknu a hodim nohy na stůl. No moment. Znechuceně si zkontroluju svoje oblečení. Roztrhaný tenisky, vypadající spíš jak žínka na nádobí. Kalhoty už ani nemají svojí původní barvu a od kolen dolů taky moc nedrží, co se týče mikiny, tak sice drží dobře, ale je o tři čísla větší než potřebuju a … asi bych potřebovala i sprchu.Pomalu vstanu a zamířim směrem kouplna, kde nechám napouštět vanu a potom do pokoje na konci chodby v prvním patře. Pokoj slečny Kornbleedové, tak se podívejme, co tu má.

Sandále na podpadku? Růžový šatky a sáčko? Znechuceně si odfrknu a přesunu se ke druhé skříni, kde mi štěstí už přeje. Tenisky? Lněný kraťasy, obyčejný tričko a mikina s kapucou? To beru, i když, spodní prádlo si radši přeperu, to brát je už nechutný. Se svým úlovkem se odporoučim do koupelny. Za následující hodinu se vypotácim ven v čistém a voňavém oblečení, taktéž náležitě vymydlená. Nechtěla si říct vymaštěná? - Mmh, zalez.

Vše uklidím do původního stavu, odejdu a řádně zamknu, znudeně se podívám na oblohu, na které ve vší své kráse září úplněk . Zdravím tě, má milá Luno. Pousměju se.
„Tak vlčice, ukaž drápky.“ zašeptám si pro sebe a v příští vteřině na mém místě stojí trošku opelichaný a nohatý vlk. Harry Pottere, jsi můj.